Vzpomínka na školu

     Do školy jsem nastoupil roku 2008, moje třídní učitelka byla paní Ivana Stierlová. Pamatuji si, jak jsem do 5. třídy chodil do školní družiny a tam začala asi ta nejzábavnější etapa mého života. Ty „prkotiny“, které jsem tam se spolužáky a dalšími vrstevníky dělal, se nedají zapomenout.

    V září roku 2013 jsem nastoupil na II. stupeň a pod vedením pana třídního učitele Petra Sadílka jsem prožil pěkné čtyři roky, během kterých se udála spousta věcí, „Seznamovák“, „Lyžák“, zájezd do Anglie a spousta dalších výletů, které stmelily naši třídu ještě více. Na II. stupni mě asi nejvíce bavila chemie a fyzika. Může to znít jako paradox, ale můj největší problém byly právě jazyky, ze kterých se mi občas motala hlava kolem.

    Jsem velmi rád, že mě rodiče zapsali právě na tuto školu, díky ní jsem získal základy potřebné pro život a velmi rád na ni vzpomínám a mohu jen v dobrém.

Erik Kinč, absolvent v roce 2017, napsáno v únoru 2018

V této škole jsem ukončil první část mého vzdělání ve školním roce 1962-63. PO několika letech jsem ztratil důvěru v tehdejší režim a odstěhoval jsem se s rodinou do Austrálie. 

   Postoupil jsem na Metelkárnu z páté třídy základní školy v Sobědruhách, společně asi se třemi tehdejšími žáky ze Sobědruh. Vzpomínám na toto období s velikou láskou v srdci, bylo to v podstatě období mezi dětstvím  a růstem k teenagerovskému věku. 

   Abych vám pravdu řekl, do dneska jsem hrdý na mou přípravu do života, kterou jsem zde dostal - byl jsem ve třídě pana učitele Ladislava Kozy - excelentní pedagog a člověk. Často na tohoto učitele vzpomínám. Na přátelství člověka zabývajícího se filatelií a mnou  začínajícím filatelistou. Často mě zval k sobě a pomáhal rozumět známkám.

   Pamatuju si na svůj problém s posledním vysvědčením, kdy náš učitel češtiny zemřel a nový učitel mi chtěl dát známku z minulého pololetí - bojoval jsem, protože jsem se vsadil s otcem (výhra mít samé jedničky znamenala fotoaparát). Šel jsem přes přezkoušení a nakonec vyhrál. 

   Často vzpomínám na přátelé ze třídy, mimojiné na Pavla Gebauera, Ivana Hrodka, Blanku Bejčkovou a ostatní. 

   Vidím tu neskonalou krásu tohoto období - nebýt už dítětem a nebýt ještě dospělým. 

Ivan Novák, absolvent v roce 1963, napsáno v lednu 2016

Jmenuji se Marie Linhartová, dnes 84letá. Tenkrát v mých 6 letech jsem jako Blahoutová chodila do 1. třídy Metelkárny. Bylo to v roce 1937. V roce 1938, po dvou měsících byla škola uzavřená a nastěhovali se do ní němečtí vojáci. Můj otec nechtěl, abych chodila do německé školy, tak jsem se přestěhovali do Lužné u Rakovníka k našim příbuzným. Po celou dobu (až do roku 1945) co jsme byli v Lužné jsem s láskou vzpomínala hlavně na pana učitele Srpa. 

Marie Linhartová, sepsáno v říjnu 2015

Rok 1937 - prvňáčci s panem učitelem Srpem (paní Linhartová v první řadě druhé zleva)

rok 1960 - 8. třída a učitel Ladislav Koza

_________________________________________________________________________________

   Jsem o rok starší než škola - jednotně zvaná "Metelkárna". Dostala jsem se na ni, když se rušila tzv. "Leninka". Škola mě oslovila svou rozlehlostí tříd i chodeb a šatnami, které již byly moderní. 

   Zatímco já chřadnu a sotva se vláčím, škola vzkvétá a jistě tomu bude i po další léta, neboť její ředitel Michal Chalupný má velký zájem, nápaditost a energii. 

   Nikdy jsem si nepsala učitelský deník, nepomyslela jsem na to, že se to může jednou hodit a tak ve mně zůstaly jen nezapomenutelné vzpomínky na některé žáky. 

   Hlavní vchod do školy (tehdy ještě běžné, nikoli jazykové) byl z ulice 14. října, přímo proti mým oknům.  To bylo vždy štěbetání a drmolení, ale nikdy žádné násilnosti a rvačky. Místo lip a mohutné vrby stojí dnes nová tělocvična. Kdysi bylo v těchto místech na dvoře i polévané kluziště a od jara se hrával volejbal. 

    Obyčejně jsem učívala od 3. tříd výše, ale jednou na mě připadla i první třída. Tenkrát se se opravovalo a předepisovalo červeným inkoustem. Když se začaly vyrábět propisky, toužila jsem po červené propisce. Muž mi ji sehnal. Ale má radost netrvala dlouho. Propiska zmizela a nebyla k nalezení. Trvalo 4 roky, než se ve třídě objevil kleptoman. A dodnes jsem zvědavá, kam to v životě dotáhl. 

    Jak čas běžel, měnily se i metody a zvyky ve škole. Někdy se o hlavní přestávce procházelo po dvoře, jindy po chodbách. to vedlo k lumpárnám např. píchání špendlíkem do zadku. Dozor byl perný. 

   Děti bývaly náchylné k posměškům. Chlapec, který kulhal, byl pro ně hned "kulháčem". Když někdo v tělocvičně upadl následoval výbuch smíchu. Dalo mi práci vymýtit tyto posměšky. Asi spíš přestaly, protože slovo učitele mělo ještě nějakou váhu. 

   Promenády přestaly, když se začaly rozdávat svačiny. Zdarma. 1/4 l mléka v igelitovém sáčku, brčko, rohlík nebo houska, někdy i něco na přilepšenou (např. šunka). 

   Jezdilo se do škol v přírodě. Někdy i třikrát do roka. Děti to měly zdarma. Pro učitelky to byl tvrdý oříšek. Opustit své děti, hodit celou domácnost na krk manželovi. 

   Další vzpomínka - chlapec si nechtěl koupit třídní foto za 10,- Kčs. Myslela jsem, že na to nemá, tak jsem mu ji koupila. Druhý den jsem ho viděla s dvěma kornouty zmrzliny. V každé ruce dvojitá porce.

   Ještě bych se zmínila o volbě starosty či předsedy třídy. Bylo to nařízeno. Vysvětlila jsem dětem, že zvolený žák musí být nejen chytrý, ale i přátelský, spravedlivý atd. "Tak zauvažujte a dávejte návrhy" Ruce se jen třepetaly. Začla jsem vyvolávat: "Tak koho navrhuješ?" Dívaly se zmateně a udiveně. On se totiž každý žák hlásil sám za sebe. Každý se cítil být ten nejpovolanější. Nejvíce jsem žasla já a dnes mi to připomíná prezidentské kandidáty. Každý se cítí být své funkce hoden. 

   Vzpomínek je mnoho a bylo by to do nekonečna. 

   Všechny své bývalé žáky srdečně zdravím. Jestli jsem v životě někomu ukřivdila, bylo to asi z nervozity. Všechny jsem měla ráda, rád jsem učila a ráda vzpomínám. Snažila jsem se být spravedlivá. 

Vědunka Šafaříková, učitelka, psáno v listopadu 2012

(pozn.: paní učitelka Šafaříková zemřela v březnu 2015 ve věku 90 let)

Vědunka Šafaříková se svou třídou

   ______________________________________________________________________________________

   Jmenuji se Marie Mikulová a narodila jsem se 15.11.1912.

   Do Metelkovy školy jsem začala chodit 1. září 1925 ještě jako Marie Musilová. Do této školy jsme se přestěhovali z měšťanské školy v Trnovanech tzv. Belgický dvůr.

   Pamatuji si, jak koncem školního roku 1924/1925 v červnu všichni starší žáci stěhovali pomůcky a učebnice do Metelkovy školy cestou po tvz. "betonce". Škola byla rozdělena na chlapeckou a dívčí a byly do ní dva vchody.

   Měšťanskou školu jsem dokončila ve šk. roce 1926/1927.

   Již tehdy byly u tělocvičny sprchy a dívky, které byly z nemovitých rodin se mohly každý pátek sprchovat ve škole i když neměly ten den tělocvik.

Marie Mikulová, Teplice, říjen 2010

_____________________________________________________________________ 

Co pro mne znamenala Metelkárna?
    Především školu-Obchodní akademii,kam chodili mí rodiče,kde se seznámili a prožili svá nejkrásnější léta.
Pro mne to byla 2.štace ve 20ti letech,kde jsem potom učila plných 40 let.
Zažila jsem tam ta nejkrásnější přátelství,upřímné a pevné vztahy mezi kolegy,slušné,vychované děti,které toužily po vzdělání.
    Největší odměnou pro mne je vždy setkání našich bývalých žáků,jejich poděkování,že jsme je mnoho naučili,což mohli v životě bohatě uplatnit.
    Byla jsem tam ráda. Nikdy bych neměnila své povolání učitelky za jiné!
Mgr. Jana Němcová, učitelka Ch a Př v letech 1960-2001

rok 1978 - 8. A, ředitel B. Reichl, učitelky J. Schwarzová (sedící), J. Němcová a E. Láznická

 _____________________________________________________________________

   Do základní školy na Metelkově náměstí v mých rodných Teplicích jsem přišel v roce 1979.

   Tehdy se mi tam moc nechtělo, byla totiž daleko od našeho domu na rozhraní Teplic a Proboštova. Nechápal jsem, proč nemohu chodit do některé bližší, třeba na „Smetanku“, kde byla řada mých kamarádů. Tím hlavním důvodem byla samozřejmě rozšířená výuka cizích jazyků, což jsem ocenil až později, na Gymnáziu v Teplicích. Právě tam jsem vnímal rozdíl mých jazykových znalostí oproti žákům z jiných základních škol. Dodnes používám ruštinu i němčinu, které jsem se na „Metelkárně“ učil už od třetí třídy, aktivně. Dnes navíc žiji a pracuji v Německu, takže myslím, že jsem jazykové studium docela zúročil.

   Rád vzpomínám na ruštinářku paní Holubovou. Její hodiny byly opravdovou školou hrou, zábavné. Aniž bych k ruštině tíhl, s ní mě bavila. Ostatně, i proto mě přemluvila k účasti v soutěži Puškinův památník, ve které jsem se prorecitoval až do národního kola. Měla z toho větší radost než já. Naopak největším trápením byly hodiny tělocviku, jak pro mě, tak pro mé tělocvikáře. Ale dnes to pilně doháním ve fitnessu a při józe.

   „Metelkárna“ mi přirostla k srdci a nedám na ni dopustit.

Martin Krafl, Berlín duben 2010

 _____________________________________________________________________

   Mé vzpomínky lze rozdělit do dvou částí.První coby žáka zdejší školy v letech 1962-1971 a ta druhá coby učitele, který sem nastoupil po sametové revoluci v r.1990. Moc rád vzpomínám na své první dvě paní učitelky I. stupně - a to paní Mirku Jodasovou a paní Jiřinu Salákovou. Ač obě docela odlišné, každá mně svým neopakovatelným způsobem dala mnohé ze sebe - první zmíněná svou bezmeznou laskavost a lásku ke škole, ta druhá přísnost, kázeň, ale na druhé straně i vlídné slovo a tak trochu šibalský úsměv. O to podivuhodnější bylo, že obě se po mém druhém (profesním) nástupu na tuto školu staly mými kolegyněmi a braly mě jako zcela rovnocenného partnera.
   Velice rád vzpomínám na paní učitelku Evu Novákovou (maminku současné zástupkyně II. stupně Evy Zemanové), která mě učila matematiku. Ač je tento předmět vědou žáky nepříliš oblíbenou, přesto to dokázala s námi tak dobře zařídit, že jsme si oblíbili nejen předmět, ale i ji. Jen tu geometrii jsem
stejně moc dobře nechápal. Pamatuji si také, jak se před námi v 9. třídě schovala do kabinetu, protože jí bylo líto, že odcházíme. My jsme se však nedali, našli si jí, padlo i pár slz, ale také i polibků. Mé velké díky patří i paní učitelkám Němcové na chemii a přírodopis, Machové (za svobodna Váňové) na fyziku a Holubové na český a ruský jazyk. Ačkoli jsme nebyli v té době jazykovou školou, přesto nám mnohé kantorky říkaly, že se jim v naší třídě učilo leckdy lépe než v pozdějších jazykových třídách.
   No a na závěr. Já jsem byl takový docela šprt, školu jsem hltal a dodnes ji mám rád, a to i přesto, že jsem pomyslně na druhé straně barikády, vidím vše optikou současného stárnoucího a nervózního učitele, který stále dokolečka opakuje, že za starých časů bývávalo blaze. Ale ty staré časy se už nevrátí - a to se vším všudy, co k tomu patří.
Toť vše.       

S úctou si zavzpomínal bývalý žák a nynější kantor
angličtiny a dějepisu  Petr Sadílek, duben 2010

 _____________________________________________________________________

   Má paměť je domovem vzpomínek dobrého i špatného. Je to ta má součást, která mě určuje, která má dpověď na to, proč jsem takovým člověkem, jakým jsem. Jednou z jejích nejvýznamnějších kapitol jsou vzpomínky na základní školu; snad právě proto, kolik životních zkušeností mi dovedla zprostředkovat, nakolik se podílí na mé osobnosti. A ač jsem si možná občas přál být někým jiným, zůstávám věrný sám sobě.
Nelituji. 

David Čepelík, 2010, žák "Metelkárny" v letech 1999-2008

_____________________________________________________________________ 

   Jmenuji se Jaroslav Pecl, narodil jsem se v roce 1932 v Trnovanech a od roku 1945 do r. 1948 jsem navštěvoval ZŠ Metelkovo.

   Pamatuji se, že ředitelem byl pan Vodička, na fyziku jsme měli pana Havelku a jeho manželku na ruštinu. Matematiku nás učil pan Cahulka a tělesnou výchovu a těsnopis pan Štorgán. Moji dva synové také chodili na tuto základní školu - Jaroslav v letech 1961-1968 a Miloslav v letech 1966-1968.

   Velmi mě potěšilo, že po mnoha letech jsem mohl 1. září 2010 nahlédnout a dokonce si projít učebnu, kde jsem jako žák také sedával. Škola a učebny za tu spoustu let prošly obrovskou změnou a překvapilo mě, jaké je zde krásné prostředí.

   Přeji všem žáků a učitelskému sboru mnoho úspěchů.

Jaroslav Pecl, říjen 2010

 _____________________________________________________________________

   Ahoj Metelkárno,
mé vzpomínky na školu a dámy, které jmenoval můj bývalý spolužák a váš současný kantor Petr Sadílek jsou také pozitivní.
   Jenom bych ještě přidal několik jmen a to mužskou osádku sborovny jako velký mág na češtinu a dějepis pan Benda, nezapomenutelná dvojice pánové Koza a Gottwald nebo pan Homolka a jeho pro nás šokující rozpor na kruzích.  Rád bych se zmínil i o jiné činnosti čim byla Metelkárna známa a to výchovou mládeže. Já vím dnes je, jak se módně  říká, jiná doba, ale tehdejší stanový tábory ve Stvolínkách a ve Velkém Šenově měli své velké kouzlo a ty "děti" měly a mají  dodnes krásné vzpomínky na tu dobu a to mojí osobu a určitě ostatní přátele co se podíleli na realizaci těchto táborů pohladí na srdíčku! To byla naše dlouholetá reprezentace školy po naší povinné školní docházce(cca 22 let). A tady patří můj velký dík všem kantorům a všem ostatním lidem, kteří měli pochopení pro naší práci s mládeží.

   Milá Metelkárno buď tím čím jsi byla,jsi a pevně věřím že ještě dlouho budeš tou vynikající školou. K tomu Ti přeji hodně zdaru Tvůj bývalý žák

Pepa (José) Rous,Tce říjen 2012

 ___________________________________________________________________________________

V letech 1997-2004 jsem studovala na "Metelkárně". Nastoupila jsem tehdy do 3. třídy a jako první jazyk jsem se začala učit anglicky. Tehdy p. uč. Klicperová a na druhém stupni p. uč. Sadílek mi dali pevné základy anglického jazyka, na kterých jsem bez problému mohla navázat při pozdějším studiu. V 6. třídě jsem si jako druhý jazyk vybrala němčinu, ve které jsem též pokračovala i v dalších letech. Po ZŠ jsem nastoupila na Gymnázium v Teplicích, kde jsem se studiem obou jazyků pokračovala. Jak na bakalářském, tak navazujícím stupni vysoké školy jsem měla na anglický i německý jazyk rodilé mluvčí a díky výuce jazyků již od dětství jsem se studiem a porozuměním neměla problém. Po dokončení vysoké školy jsem nastoupila do nadnárodní společnosti, kde pracuji v oddělení kvality a zákaznického servisu a denně se setkávám s prací hlavně v anglickém, ale čím dál tím více i v německém jazyce. Díky této práci mám šanci nabyté znalosti v oblasti cizích jazyků využít a bez nich bych toto zaměstnání nezískala. Na roky strávené na "Metelkárně" velice ráda vzpomínám a nepochybuji o tom, že své děti jednou povedu stejným směrem.

Vladislava Netroufalová, květen 2015